Poezie WingMakers

Vydáno 1998 Jamesem Mahu

Poezie na wingmakers.com

 

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24

Poezie Komnaty 1

sideimgNaslouchání

Naslouchám zvuku za zvukem,
jež kráčí noční krajinou mých snů,
vchází do prostorů ze zkamenělého světla,
tak starých, že jsou zaplaveny pravdou.

Naslouchám zvuku za námi,
který cestuje neviditelným žebříkem páteře
do mystické knihovny,
kde se vzpurné knihy těší nekonečnému světlu.
Poseté šedivými slůvky hloubky tekutých písků
stvořenými s takovou péčí,
že vyjadřují duši, ducha a Boha,
teleskop sám na sebe zacílený
nás snících za bděla.

Obklopují mě nikdy nevykvetlé myšlenky,
jako regata opuštěných lodí.
Naslouchám s bdělostí leoparda,
otupuji karanténu těl,
ochořelých za monzunu znehybnělých srdcí.
Je jisté kouzlo
v tlukotu srdce, jenž naplňuje zvuk co hledám,
ale stále je pod zvukem, za kterým bych chtěl jít.
Pod zvukem všech věcí
vržených proti sledovacím parabolám,
jež obracejí své hlavy ke zvuku hvězd.

Snažím se zachytit zvuk nespoutaný,
tak prázdný, že hledí zpříma s čistotou
nahlížející do černého šílenství času,
který seje vize, jež vibrují v našem lůně
a rodí zářící formy jako substrát naší formy.

Když pohlédnu na střelku kompasu,
vidím ostří pokory,
zaměřené k síle, jež byla zastavena jako divoký déšť,
svedený do odpadových potrubí.
Zurčí podzemím
betonovými kanály, které se chvějí
a vzhůru se nám vysmívají, jako myšlenka, kterou jsme ztratili,
v nebeském světě, kde nejsou kanály pro naše cesty.

Naslouchám zvuku
ve tvém hlase,
za očištěným prostorem tvých dveří,
kde z druhé strany mé ucho naslouchá.
Pod tvým srdcem kde se slova stávají nevhodnými
a světlo pohlcuje jemnou spřeď promíchaných životů.
Můžu naslouchat jen zvuku, o němž vím, že je
zářící ve formě bez tvaru, již nelze vyslovit,
pramenící z údů tak nevinných,
že umí uzdravit srdce sval.

sideimg2Soucit

Andělé musí být válkou zmateni,
když obě strany prosí o ochranu
a přesto jsou tu vždy ranění.
Někteří umírají.
Někteří tak usedavě pláčí,
až ztrácejí svůj vodnatý stav.

Andělé musí být válkou zmateni.
Komu pomoci?
Koho ospravedlnit?
Čím milosrdenstvím obdařit nemilosrdné?
Nejsou slyšet výkřiky počestných.
Není cítit bolest bez poskvrny.
Andělům je jasné vše,
pokud není války.

Když jsem procitl v této pravdě,
bylo to po snu, jenž se mi včera zdál.
Viděl jsem, jak v poli dva andělé hovoří
o dětských duších vznášejících se jak stříbrný dým.
Ti andělé se spolu přeli
na čí straně je pravda
a na čí jenom omyl dlí.
Kdopak ten konflikt započal?

Znenadání se andělé zklidnili,
jako kyvadlo ustrnuvších hodin,
a jejich soucit se obrátil
k vycházejícímu mraku dýmu
duší nesoucích vodoznak války.
Obrátili ke mně svoje zraky
s očima z Boží knihovny
a všichni ti co padli,
se pozvedli v souzvuku,
sjednoceni jako dech plamenů
v posvátném ohništi.

Válka nezničí nic jiného,
než iluzi oddělenosti.
Slyšel jsem to tak jasně, že mi nezbylo než opsat ta slova,
jako zapomenutý podpis.
Pamatuji si jejich soucit,
mohutný s vesmírným rozsahem.
Myslím, že malý kousek stále na mně lpí,
jako tenoučká vlákna
jemné pavučiny.

A nyní, když pomyslím na válku,
vrhám ty nitky vzhůru do vesmíru
v naději, že ulpí na ostatních, stejně jako na mně.
Vplétám anděly a zvířata
do nitkovité šlechetnosti soucitu.
Přediva našeho k nebi mířícího domu.