Poezie WingMakers

Vydáno 1998 Jamesem Mahu

Poezie na wingmakers.com

 

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24

Poezie Komnaty 4

poetry chamber4 topJednoho dne

Jednoho dne,
vně tohoto masitého zámotku,
vzlétnu jako tichokřídlý zlatý pták,
elegantní jako dým padlého plamene.
Již nebudu snít o místech
tajně skrytých v nebeských štěrbinách
kde nohy nezanechávají stop.

Jednoho dne,
budu se procházet zahradami ruku v ruce
se svým stvořením i stvořitelem.
Navzájem se dotkneme
jak smrtí odtržení milenci,
abychom si řekli sbohem.
Budeme si ležet v náručí
dokud se neprobudíme jako jeden
neviditelný druhému.

Jednoho dne,
oddělím tu část sebe,
která je stále přítomna.
Budu s ní tančit
jako měsíční světlo na hladině.
Přitisknu ji k sobě v předlouhém objetí,
které tluče dokonalostí
ve chvalozpěvu Pána písní.

Jednoho dne,
až se odvinu ven uvnitř sama sebe
budu snít o tobě
tomto zvířeti z kostí obalených masem.
Znovu zatoužím poznat tvůj život.
Dosáhnu ven k tobě,
tak jako ty teď dosahuješ ven ke mně.
Jaké kouzlo!
Sláva touze po nepoznaném!
Tomu, co vždy
dosahuje sama sebe,
co podvádí ve vzhledu.
Tomu, co sní sama sebe probuzeného i spícího.
Tomu, co ví že plátno má na obou stranách
obraz, který čeká až ten druhý
s ním znovu splyne.

poetry chamber4 bottomNepřítomná

Tváří v tvář dalšímu večeru bez tebe
jsem sám od sebe odtržen
v pohybech mraků,
pohybech rotující země
pohybech lávy s jistotou se valící do moře.
A i když přijdu
jsi ode mne stále odloučená
o 23 kroků;
chomáč potrestání.
Kytice propasti.

Když pohlédnu k východu, myslím na tebe,
pokorně čekající, až šlahouny se vzdají
své porce tvého srdce.
Bys mohla být vytesána z matrice
jemnými poklepy kladiva
z mých rukou.
Osvobozená od uhlí, té černé hniloby
nedotčených ramen,
můžeš opět otevřít své oči
blýskající se duhovými zvířátky
statečnými záchvěvy tvého bohatého ducha.

Středobode mého stolu
zírám na tebe ve světle svíčky,
okna v pozadí, černá ve své nesmírnosti,
tě jenom zvětšují.
Dělají z tebe více, než co mi chybí.
Průvod proroctví
mě opět prostoupil,
hrající v mé mysli pochybnostmi jako déšť
na mrtvých listech.

Vcházím doprostřed tvého těla,
abych cítil blízkost tvého tlukoucího srdce,
čehosi zlatého upředeného z jiného světa.
Nemůžeš mě cítit.
Jsem pro tebe všemi způsoby neviditelný, až na jeden.
A to je odraz v zrcadle.
Pod svýma očima
vidíš jak tancuji ven z těla.
Jak tancuji ven z mysli.
Jak tancuji ven z inkarnací
své nepřítomnosti.