Poezie WingMakers

Vydáno 1998 Jamesem Mahu

Poezie na wingmakers.com

 

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24

Poezie Komnaty 6

poetry chamber6 topNa tomto místě

Její srdce běželo
divočinou pouštních plání.
Sluncem rozpukanou zemí, pustou mraků
a zpívající vody.
Kdyby pozorně naslouchala
její ruka by mohla zavolat
a ukázat jí své myšlenky na jejím obočí.
Ale na tomto místě
mohla jen nabídnout své paže obloze
jako stromy své větve
a květiny své listy.

V této zaprášené kotlině,
se ticho hromadilo jako dým
a čistilo mysl darebů.
Nevěřících myšlenkám.
Byly vidět skvrny žlutých listů a bílé kůry,
jak skrývají se v nádržích života
obklopené červenými věžemi kamenů.
Seskupení písečných monumentů držené pohromadě
jakousi další formou života.
Nebyla si jista.
Snad je jeden život stejný jako druhý,
jen skloněný na bok.
Zachycený zespodu
nějakou neviditelnou rukou, která oživuje
i ten nejchladnější kámen na tomto místě.

Vynořil se úsměv a usídlil se na její tváři,
pijíce čisté cesty slunce.
Mohla proniknout
milióny mil vzduchu svým pohledem
a vyslat okno svého masa
na bezmračnou oblohu.
Nad tímto oceánem jestřáb přiletěl ještě blíže.
Prohlížela si stříbrné tečky
spirály nad hlavou a snila jeho očima.
Cítila jak větry jí zlatí křídla
v tom nejněžnějším zakřivení času.
Borovice vyslala své nebeské kořeny
hluboko do vzduchu, by zrosila jeho líbeznost.
Vešla,
plachtíce mezi větvemi
ke každé jehličce v její vzdušné továrně.

Jak podivné cítit zemskou tíži v letu,
leč dobře znala ten rozpor
v nádheře tohoto místa.

Věděla, že se hluboce zakořenila,
zapila jako nesmazatelný inkoust
v jejím srdci.
Pod kůží, svalem, kostí
si probíjela jedinou cestu.
Jaké šílenství volá ji pryč?
Jaký sen je silnější než tento?
Jaké srdce tluče čistěji?

Na tomto místě
je tak těžké poznat, kdo hostitel je
a kdo host.
Kdo vítán je, kdo škůdcem jen.
Kdo nalezen a kdo ztracen.
Kdo vydělává a kdo platí.

Vzdala svou modlitbu
lidem z hvězd a čekala na mrak -
svůj signál, že má odejít.
Měla by se vrátit domů,
než se snese soumrak
a zlaté oči vykouknou proti černému kódu.
Jediným dechem uchopila pradávné cesty,
které nikdy neztratila.
Obrátila je naruby
a potom zase zpět.
Znovu a znovu.
Čekajíce na své signály na nebi.
Když ne mrak...
tak snad letící hvězda.
(Kromě toho na mraky už bylo příliš temno.)

Když spadla první hvězda,
zatajila dech
v obavách, že by mohla zmeškat její spektrální přelet.
Žasla, s kým se to dělí
o své poslední světlo.
Jaké další oči byly k nebi připoutány,
v tomto tajném okamžiku?
Byly tyto jejich signály pro ně také domovem?
A co bylo to, co našly,
tak hluboce zanořené v šepotu světla,
že nikdo to nemůže vyslovit?

Čekala s obřadným pohledem,
až další hvězdy spadnou,
a něžně odvanou ji pryč
od magnetů tohoto místa.
Kdyby naslouchala své ruce,
mohla by do písku napsat znamení pro dalšího,
kdož nastoupí na její místo.
Mohla by se dotknout země
v úctě před její elegancí a moudrostí
a stát se stromem, skálou, jestřábem či květinou.

poetry chamber6 bottomNepomíjející

Této noci jsem spal jen málo.
Mé oči, jako okenice zavřené
se žaluziemi, jež zůstaly otevřené,
čekaly na spřádání snů,
z jakési zuhelnatělé skutečnosti.
Cítím tě, avšak mé lože není zatěžkáno vahou.
Žádný pohyb či zavrzání druhého
kromě mé vlastní nervozity.

Toulající se slova,
sama sebe seskupující a formující,
uvolněná do noci,
jako mantra zvolna tonoucí v hudbě.
Tvá přítomnost tou hudbou rostla
pohlcující ji v tichu.
Přišla jsi ke mně tak jasně,
mé smysly vzrušila v elektrických bouřích jasnosti.
Bzukot rtuťových lamp,
podél vyježděných cest,
které vyzařovaly své světlo prosté tíže.

Během toho celého čekání na tebe,
nemám pevnost či doupě se jmenovkou.
Ležím na travnaté savaně
a hledím do slunce s nadějí proti naději,
že mrkne dřív než já.
Mé zraněné buňky,
maličké chrámy našeho propletení,
tvou nepřítomností zeslábly.
Cítím jak naříkají ve svých miniaturních světech.
Mé nohy vzdorují jejich otupělosti,
a popírají jim jejich boj.

Jak tu ležím sám
a čekám až budu sebrán do tvých paží,
žádám tě o jediné,
takto si mě pamatuj.
Pamatuj si mě jako toho, kdo tě miluje
víc než ty sama sebe.
Toho, kdo propíchuje štíty, brnění, masky
a ve všem ochraňuje
tvého ducha se zbytečnou horlivostí.
Takto si mě pamatuj.
Jako toho, kdo tě miluje nepřekonatelného
nejhlubšími kanály,
co kdy byly padělány.
Kdo tě bude milovat kdekoliv a vždy.

A když si důkladně prohlédneš mou lásku,
nenajdeš omezení její platnosti,
namísto toho slovo – nepomíjející.