Poezie WingMakers

Vydáno 1998 Jamesem Mahu

Poezie na wingmakers.com

 

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24

Poezie Komnaty 7

poetry chamber7 topSpojení

Ty tu nejsi.
Vše, co existuje v této chvíli, je zde.
Ale ty ne.
Je tolik stop
vedoucích k mým dveřím.
Nech nás vstoupit, říkají.
Na poušti nemůžeme spát, je příliš chladná.
Naše slzy oschnou příliš rychle.
Naše uši začínají bolet tichem.
Pusť nás dovnitř.
A tak je všechny shromáždím,
otevřu své dveře dokořán,
a udělám krok stranou, když vstupují,
doufaje, že v klidu ulehnou u mého ohně.

Nebyla jsi mezi nimi.
Hledal jsem tvoji tvář všude
a viděl pouhé mimikry.
To slepé oko skryté za mým mozkem,
pátrající po tvém srdci.
Anténa tak bystrá,
že tvoje charakteristická blízkost
létá v mém těle.
Mohu ji držet v dlaních jako malého ptáčka;
křehkého, zranitelného, čekajícího
na můj další pohyb, který rozhodne o jeho osudu.

Ty tu nejsi.
Přál bych si, abych dosáhl na tvou kůži,
odkryl to přestrojení,
odtrhl jej jako černý papír,
držený jako štít proti slunci.
Oddělil tě od tvých dalších životů
a vydestiloval tě do své přítomnosti.
Jsi moje poslední láska,
mé poslední objetí tohoto světa
a všichni další, kteří zanechají své stopy u mých dveří,
pohasnou s tvými blížícími se kroky.

Vidím, že zde budeš brzy.
V mém srdci je vítězství
a cosi neviditelného, leč mohutného, se hlásí o slovo.
Připomíná mi tebe a tvůj příchod.
Rychle, prosím, dej mi svoje rty.
Obdař mě svou ženskou něhou,
která všemu rozumí,
ať se v tobě mohu ztratit a zapomenout své ztracení.

Kdybys tu byla, řekl bych ti to tajemství.
Ale musela bys hledět ke hvězdám,
až bych ti řekl, držet se v mé náruči
a cítit, jak země pod tebou vychází, jako svaté lože.
Potřebovala bys, aby naše spojení bylo tvýma ušima.

poetry chamber7 bottomJako velrybí písně

Tvůj hlas se převaluje, když hovoří,
jako vlnící se horko na pouštním dně.
Vábí moje srdce a já zjišťuji,
že se nakláním k jeho zdroji,
jako bych věděl, že mě vezme tam,
kde stále jsi.
Vábí mě k tvému dechu-průduchu,
jenž drží slova domova.
Vábí mě k pokrývce, co držíš
kolem své duše, o niž tak ochotně se dělíš.

Kdyby ses ponořila pod vodu,
kde velryby zpívají své písně,
do hloubky, kde sbíhají se proudy,
které s sebou strhávají naši odvahu,
kanály plynoucí nezávisle na světských rovinách,
našla bys mě tam.
Jak naslouchám hlasu, který v tobě slyším.
Jak živím své srdce ve vodách hluboké slepoty,
kde proudy plynou,
dbající na tebe a tvé kurážné stezky.

Někdy naslouchám tak dokonale,
že zaslechnu tvůj jemný dech, jak tvaruje slova
předtím, než jsou tebou nalezena.
Předtím, než je můžeš vynést
ze slepé hloubky svého srdce.

Přeji si, abych tě mohl
uchopit za ruku
a nechat jí držet své srdce,
abych mohl spatřit, co o tobě vím.
Abys mohla poznat,
kde žijeme, kde stále přebýváme.
A ty bys mohla ovinout přikrývky svých slov
kolem nás a já bych mohl jen naslouchat
tvému hlasu,
jenž si váží slov
jako písní velryb.