Poezie WingMakers

Vydáno 1998 Jamesem Mahu

Poezie na wingmakers.com

 

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24

Poezie Komnaty 8

poetry chamber8 topDalší mysl otevřená

Byl oheň tam, kde dým se hromadil
a tančil jako řeky bez tíže
ve vibracích bubnů.

Čas od času nahlížel jsem do kouře,
leč on se odvalil a přikryl se
pláštěm tak neprůhledným, že jsem mohl jen plakat.
Stal se maskou svého použití.
Snem svého nového života.
Vítěznou kůží, která se stále mění
a přece je věčná.

Včerejší noci byl oheň,
jenž ohlásil novinu novějšího zákona,
co pije slzy, lži, slova ohyzdná
a dokonce i hluboké strachy dlící pod
přetvářkou.

Obyčejně se odkolébám, když to zavolá.
Pro mne to hoří příliš chladně,
jako chodící kůže v těle ztracená,
pohlcená časem.
Občas ji můžu snít živou
a ona může vzplanout - zářivé slunce -
trvanlivější než hrob.

Za dob mlčení
hovoří ke mně jako dovětek k nějakému bdělému snu,
co slova nedokáže udržet.
„Nadešel čas, abys pozvedl svůj pohled
od jasu ohně
a vrhnul své vlastní stíny.“
Ta slova se budou opakovat do zapomnění,
jako hvězdy ztracené ve vzedmutí slunečního probuzení.

V těchto plamenech vidím své
použití zdravě a správně.
V jejich dýmu
jsem uchován jako množství sklenic
ve spíži.
Čekám na uprchnutí.
Stavím se nohama na podlahu.
Snažím se dosáhnout ke dveřím uvnitř těchto sklenic
zapečetěného vzduchu.

Příběhy prchají před rukou autorovou
a sledují mne, jako bych já sám udržoval jejich bdělost.
Samu jejich duši.

Kdyby ty příběhy opravdu nebyly nikdy vyřčeny,
nikdy by nenašly význam slov,
ačkoli by se o to bez ustání snažily.

Oheň zaslepuje přirozenost.
Vkládají své životy do její smrti.
Avšak konec je vždy počátkem
směřujícím k dalšímu konci.

A sny nevyřčeného
vždy následují další ústa,
další ruku,
další mysl otevřenou.

Někdy se dívám na potulný výraz naděje
a žádám jej, aby vnesl své plameny hlouběji do mého srdce.
Aby spálil jasný smysl účelu.
Aby spálil bláznovu štěrbinu
a zahalil mě svou clonou kouřovou.

Občas sám sebe nabídnu těmto plamenům
a vím, že naslouchají.
Osnovují můj svět.
Realitu splývající kolem jejich nádhery,
jako skleněná věž odívající se pláštěm ocele.

Občas cítím, jak plameny mi posílají
slova, noty, tóny.
Okouzlení.
Výtvory dalšího druhu.
Droboučké nádobky země, které hoří tak jasně,
že můžou oslepit rozmarné tvory sluneční.

A občas, aniž bych se zamyslel,
mrknu do těchto plamenů,
když kouř se na okamžik odkloní.
Tam, za maskou
je má budoucnost.
Naše budoucnost.
Budoucnost.
Přítomnost v dalším světě.
Volající po dalších ústech,
další ruce
další mysli otevřené.

poetry chamber8 bottomToužení

Toužení, když se víčka očí otevřou
nejhlubším impulzem daným tvými rty,
milostný polibek se stane mou orbitou.

Toužím a dychtím mít tě při sobě,
tak blízko, aby se naše kůže mohla spojit,
jako dva knoty svíce sdílící vosk.
Znám jen to, co s duší souvisí,
co souvisí s toužením a touhou.
Pohání mě to k okraji,
k propasti, kde shlížím dolů,
a vidím sama sebe neukojitelného,
toužícího být tebou stráven.

A na tomto zářícím místě,
dovol mi rozšiřovat se s tvým srdcem
plnou rychlostí, slepě a záměrně.
Dovol mi v tobě dlít,
dokud se s naším spojením neseznámím natolik,
že se stane součástí mých očí.
S pamětí plnou
si můžeme představit domov
ve věčnosti toužení.

Natolik součástí druhého,
že „druhý“ není.