Poezie WingMakers

Vydáno 1998 Jamesem Mahu

Poezie na wingmakers.com

 

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24

Poezie Komnaty 14

poetry chamber14 topSídlo bohů

Scestoval vyšší jsoucno
jako duše lidskému tělu odpoutaná.
Temnota zapřísáhlá -
žádala, by ustal v hledání
a vyrovnal se s unášející chůzí druhých.
Leč jeho stezka se rozvinula jako klubko niti
vzhůru vržené,
jen aby padla do výroku světla.
Srážky s osudem jej vyosily z dráhy
a seslaly mu přání nesrozumitelná.
Blesk touhy.
Kletbu prázdných snů.
Svědectví nevyslovitelných hrůz.
Smál se té bláznivosti,
leč stále byl si vědom vlnění temna,
jež se ho dotýkalo.
Lidstvo bylo prázdnou stránkou papíru bez záhybu,
čekající až jej zabarví a zmačkají
do kusů kořisti pro lovce zvěře.
Nač čekali?
Paletu měli na dosah ruky.
To ona "vzdálenost" odradila je.
To onen mělký hrob srdce hlubokého
zabil jejich vůli.

Věděl to,
leč nedokázal zformulovat slova.
Ani stvořit mapu.
Starobylé tvary sídla bohů
odolaly definicím.
Ráj ztracený v nezvučné přikrývce
nejčistší myšlenky
nejosamělejší mysli.

poetry chamber14 bottomSamostatná bytost

Když se dnes ráno probouzím,
pamatuji si tě.
Této noci jsme byli spolu
a dělila nás jen tenká vrstva skla.
Tvé jméno nebylo jasné.
Myslím, že bych poznal jeho zvuk,
ale mám necitlivé rty
a můj jazyk je ochablý
z výstupu k tvým ústům.
I tvoje tvář byla nezřetelná
a přesto jako vzdálený bůh
chopila ses svého srdce a ruky
a ve mně se zrodila
samostatná bytost.

Myslím, že jsi kdysi byla sama.
Tvoje jediná touha, být pochopena,
byla odvrácena nějakým rozlehlým stínem
přivolaným moudrostí,
na kterou's zapomněla.
A tak jsi pěla své písně
a tiše vzývala Boha v naději,
že jejich vlnky se vrátí a opět tě shromáždí.
Přinesou tvé pokračování.
Rozjasní tvé cévy
a přinesou ti neuhasitelný
polibek mé duše.

Opilá osamělým jménem
klopýtáš kupředu
do mých nocí, do mých snů,
a teď i do mých probuzení.
Když se pokusím na tě zapomenout,
předběhneš mé teď.
Ucítil bych tvou ztrátu
ač neumím vyslovit tvé jméno,
či vybavit si tvou tvář.
Probudil bych se jednoho rána
a dlouze pocítil tvoji kůži na mé
aniž bych tušil proč.
Cítím žár našeho ohně
tak jasně, že jména a tváře
nemají smysl,
jako mihotavé světlo svíčky
v poledním slunci.