Poezie WingMakers

Vydáno 1998 Jamesem Mahu

Poezie na wingmakers.com

 

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24

Poezie Komnaty 17

poetry chamber17 topNespoutané vzpomínky

Vzpomínám si, jak jsem ležel na vrcholu
lešení větvoví stromů,
upřeně hleděl do černoty, letní přikrývky,
která otepluje noční vzduch.
Cítím v dáli hořící cedrové dřevo
a slyším tlumené hlasy pějící modlitbu za zvuku bubnů.
Nemohu se zvednout ani pohnout hlavou.
Vnímám svaly a kosti,
ale ony nevnímají mne.
Oddávají se snění, zatímco já jsem uvízl
v síti vyňatého času.
Moje mysl nemá stání,
aby opustila toto hvězdami osvícené pohřebiště a tančila s
mým lidem kol zapálených ohňů, praskajících nervózním světlem.
Aby se ruku v ruce poddala rytmu bubnů
a duněla s jejich lehkým hřměním
v monotónních přikázáních k životu.

Smím jen hledět vzhůru do nebe,
sledovat, naslouchat, čekat
na něco, co přijde a vyvede mne
z této truchlivé pláně.
Posbírá mne milosrdnými dlaněmi
do zapomnění nebeského zámotku.
Naslouchám zvuku svého dechu,
leč je slyšet jen hudba mého lidu.
Hledám pohyb svých rukou,
ale pohybují se jen shluky mraků a světlo srpku měsíce
proti křídlům krkavců.

Někdy, když tato vzpomínka nakoukne skrze
mou kůži, očistí výhled směrem ke břehu.
Zavede do známých nesnází
s bouřlivou blažeností, která krvácí vzdorovitostí k řádu.
Je jisté nebezpečí v dědičných cestách mého lidu,
který mi posílá měňavou kůži,
pokořenou a ohraničenou.
Můj bílý apetit zbavený pozemských přídělů.
Nevhodný pro daršan ďábla,
ten naprosto stejný, jenž přivedl můj lid do rezervací -
okresů zatracených.
(Alespoň já již si nepamatuji, co rezervace jsou.)

Je možná lepší ležet na této matraci z klacků
s mým oděvem z peří a kůží
zpívajících ve větru.
Snad by bylo i lepší
být postaven na hranici a spálen,
aby marnotratné vzpomínky
neměly domova k návratu.

Vzpomínám si, jak unikám bledé ruce
svého pána, jenž mě krmí úlomky lží a plesnivého chleba.
Má kůže touží po světle,
leč je tu lano, které zavazuje.

Vzpomínám si na držení žlutých prstů,
oblých a velkých, oplývajících starodávným dědictvím.
Na vizi oblého břicha Buddhova,
jenž se usmívá pod pastýřskou tváří
v chrámech, jež kloní se k bouřlivému nebi.

Vzpomínám si na sen o létání.
Na roztáhnutí křídel, jež jsou nově upevněna
s trvalostí strun,
jen aby upadla do otupených paží zapomnění.

Vzpomínám si na svoji tvář v zrcadle,
která odráží cizincovu mysl a duši.
Poznávajíce ji jako svou, odvrátil jsem zrak
ve strachu, že by se mohla sama stát mnou.
Jsem mozaikou vzpomínek hledajících jádro.
Jsem ztracenými slovy ozývajícími se v tichých kaňonech.
Jsem světelnou vlnou, která našla sama sebe,
mihotající se k nezatažené zemi, hledající úkryt
v lidské kůži.

poetry chamber17 bottomPoté

Dal jsem volno strážím, stojícím před mými dveřmi.
Nechal jsem buňky srazit se v sebevraždách, než mne sestaví.
Kdyby zbývaly nevyřčené příběhy, tak bych je slyšel.

Za vodopády soustředěné paniky,
jež vylívají své pyšné potomstvo, můžu zůstat ve skrytu hluku.
Být neviditelným má své miniaturní výhody.
Také to udržuje viditelnou trvalou životní formu,
zurčící pod bezbožností.
Toto je vskutku jediná bytost, kterou toužím znát,
s průzračnými móresy sladké šlechetnosti,
trpící v nevyslovitelném vesmíru nenaslouchajícího sluchu.

Až budu nalezen - poté co odejdu – cizincovým srdcem,
jehož vrták není otupělý zosobněním,
otevřu oči, svléknu kůži, probudím srdce z komatu.
Dám stranou zmaškařenou figurínu a obnovím hostitele,
takže jeho obraz může být viděn v zrcadlech,
která nastavím slovy, jimž naslouchá Bůh.
Když jsou tato slova vyřčena,
další ucho naslouchá na druhé straně,
vysílajíce pochopení, jako lasery své neutrální světlo.

Masový hrob odvahy nás všechny drží
v portálu jedinečnosti,
boží cesty nového počátku.

Nějak a tak zřídka slova a obrazy
napřahují svůj význam k nebesům a dobývají čas.
Leč když tak učiní,
stanou se zaklínadlem posvátného okamžiku.
Pantomimou nejtajnějších tužeb veřejnosti.

Poté se otevře nepravděpodobné oční víčko zraku,
kůže se odhrne,
a hrdinské oko se probudí a zůstane bdělé.
Poté slova pojídají tělo a zanechávají netknutou
hořkost nestravitelna.
Emočně zmrtvělý přístřešek,
neřešitelnou osamělost.
Odlitek oddělenosti.