Poezie WingMakers

Vydáno 1998 Jamesem Mahu

Poezie na wingmakers.com

 

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24

Poezie Komnaty 18

poetry chamber18 topPrůzračné věci

Tak zde je moje otevřená rána
dychtící po odpuštění.
Přichází s věkem, jako hnědé skvrny a stříbrné vlasy.
Nemělo by však stáří přinést více, než různorodé barvy
pro ozdobení těla?
Myslím, že tak to zamýšlelo.
Jen to zapomnělo.
To stáří dělává, však víš.
Je tu příliš mnoho věcí k pamatování.
A oba světy tolik požadují,
jeden aby ses učil, jeden aby sis pamatoval.

Což nemůžeme vidět jeden druhého
bez zraňování smutkem?

Pak budu v tebe doufat,
až mne najdeš a aplikuješ se
na mé rány jako obklad.
Zbytek mne je také neplodný.
Čekám na tvůj příchod
v rychlosti tvořené mocnými motory,
které hlasitě duní propíchnutým chodidlem.
Tlak dolů vůbec neustává,
dokonce, ani když byla nalezena prkenná podlaha.

Kdyby bylo ticho v těchto vodách,
tanec by mou ránu otevřel,
a ona by se oddělila od všech útočníků.
Dokonce i od tohoto těla.
Vzhlédla by k tobě
v osiřelém světle zbaveném rysů,
a odvedla tě pryč, na místo svých žalů.
Požádala by tě, abys ulehl dolů vedle ní,
a zamával na rozloučenou
rotujícím proudům, co vlečou a táhnou nás
do oddělenosti od sebe sama.
Vzala by tě za ruce,
tak mistrovské v jejich moudrosti,
tak dbalé ve své slávě,
že by uvnitř zmizela.
V budoucnu někdo,v snad přítel,
by četl z tvojí dlaně a povšimnul by si
malé čárky odvracející se v rozedraném skrytu.
Odpoutané od zbytku
souměrnosti tvé dlaně.
Osamělý úlomek mávající na rozloučenou
všemu, co je mezi námi.

Tak to je moje modlitba pro tebe,
aby ti tu ránu zavřela,
aby nás zastínila.
Aby hluboká černá samota zahalila nás,
taková, jaká se nachází jen v jeskyních,
které uzavřely se světlu, aby daly vzrůst jemným,
průzračným věcem.

poetry chamber18 bottomZávěrečný sen

Křísni křemenem jenž spálí
osamělý svět
a otevře ty požehnané milence
zlatému hrobu pozemského plamene.

Naslouchej kouzlu
dešťových kapek padajících ze šedivých mračen
na práh naší matky.
Sny o zázracích, jež mají ještě přijít,
kotví ve svých vodnatých luscích.

Postůj před tou klecí
zmáčenou krásou a tajemstvím
a opásanou zámky, které vyspěly do křehkosti.
Prostý dech
a všechen život je spojen na hranici.

Zde je mistrovské dílo stvoření,
jenž vynořilo se z neznámého
v hlubinách tichého Srdce.
Zde je smích hledaný
vprostřed vládců smrti.
Zde jsou zářivé barvy duh
vprostřed rozlité červeně, jež čistí naše stádo.
Zde je věčná naděje
vprostřed kamenných značek, jež hledí skrze oční víčka
osvobozená od času.
Zde jsou písně nekonečných hlasů
vprostřed bezcitného tance neviditelné síly.

Zde je zvon večerní, jenž zvučí
melodií tak ryzí,
že i hory pláčou
a andělé se sklání k poslechu.
Zde je šepot naděje jenž rozhrnuje
do stran sklopené zraky hladových duší.

Je to Boží vůně,
píšící básně na temně modré nebe
se špendlíkovými vpichy světla a nespícím měsícem.
Je to volání k duším
ztraceným v pralese jediného světa,
aby byly odlity, ukuty a připraveny
na závěrečný sen.