Poezie WingMakers

Vydáno 1998 Jamesem Mahu

Poezie na wingmakers.com

 

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24

Poezie Komnaty 20

poetry chamber20 topKulky a světlo

Dnes v noci jsem rozerván,
jakoby mi byla odepřena výsada
zachování jednoty mého těla s duší.
Tolik jsi toho držela pod pokličkou,
zajímalo by mě, zda tvým kouzlem je krocení vášní.
Zahnána do rohu palbou vlastních zbraní,
metáš své kulky jako hejna ryb
vrhající se za obživou,
a já se hrnu vpřed, jsa znuděn býti něčí stravou.
Když pohlížím zpět,
vidím tvé částečky,
skrývající se v podrostu,
tvrdohlavé zlomky tvého ztraceného srdce.
Stále je mohu milovat.
Stále mohu držet jejich křehké nervy
pospojované jazykem svářečky,
dštící nejčistší světlo, jaké kdy bylo spatřeno.

Snad prchám kvůli propasti, kterou jsem uviděl.
Kulky a světlo.
Jak podivní spojenci můžou být.
Leč ty se nikdy nepřiznáš
a nikdy neodložíš své pochyby o mně.
Já tak navždy zůstanu hádankou, co odhazuje sebe
jako smetí ze tvé absolutní cesty.
Náhlým kuželem světla, jenž plodí hluboký stín,
který dočasně oslepuje.

V nadějí se pohybující oči vždy hledaly, jak tě uloupit
z opičí přirozenosti, jenž se kupí u tvých nohou
a vztahuje se k tobě, jako osiřelé děti.
Můj nepozemský hlad mě od tebe odvedl,
dokonce i proti mé vůli, alespoň té vědomé.
Vždy tu bylo něco, jenž počítalo
vzdálenosti mezi námi.
Nějaké vesmírné počitadlo, které míchá počet
kulek a světla,
hledajíce účetní rovnováhu,
avšak nikdy nenacházejíce jejich přesnou četnost.

poetry chamber20 bottomPřirozenost andělů

Půlnoc v poušti a vše je v pořádku.
Tak jsem si řekl a tak jest,
nebo není,
ještě jsem se zcela nerozhodl.
Nevadí mi kojotí vytí ani
ubývající světlo.
Svatost šplhá do mých unavených očí,
když oplácím hvězdám jejich pohledy.
Zdají se být neklidné, leč třeba jsou
jen kapénkami inkoustu a tím neklidným jsem já.

Je tu něco, co mne rozpouští.
Cosi, v jehož výskytu jsem nepřítomen.
A tak jsem zvolal k duchům pouště,
sdělte mi svá tajemství, nebo já vám sdělím svůj žal.

V tom duchové se rychle seřadili.
Třepotajíc křídly, srdce bušící.
Slyšel jsem mnoho hlasů, jak staly se jedním,
jenž promluvil k holému nebi,
jako vůdčí princip k zemi.

Neskrýváme žádná tajemství.
Jsme jen okny do tvé budoucnosti.
Co je nyní a co je pak,
je otázkou, kterou zodpovíme my.
Leč tys ji položil.
A pokud máme tajemství,
není to nic, co slova mohou sdělit,
neboť jinak bychom dávno promluvili.

Otočil jsem se k hlasu,
co za moudrost v tom je?
Když slova nemohou vyjádřit vaši moudrost tajnou,
pak já jsem hluchý, vy němí a dohromady slepí jsme.
Já alespoň své žaly umím říct.

Znovu se křídla třepotala
a hlasy se vzedmuly v doufání, že žaly mé se nevyřinou,
jako krev na poušť.

Ale žádné další zvuky se neozvaly,
krom kojotů a sov.
A potom divná rozlišovací schopnost zalila můj zrak.
Jako bych cítil přítomnost obrovského anděla
vytesaného do skály za mnou. Nemohl jsem se otočit
ze strachu, že jeho zmizení by rozlilo můj žal.
Přítomnost ona byla však příliš mocná, než abych ji pominul,
a tak jsem se otočil, abych se s ní střetl,
a stál tam kojot podvodník,
pozoroval mne skelným zrakem malující můj oheň,
zavětřil můj strach a diskrétně mi vysál můj žal.
Tak jsem pochopil přirozenost andělů.