Poezie WingMakers

Vydáno 1998 Jamesem Mahu

Poezie na wingmakers.com

 

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24

Poezie Komnaty 21

poetry chamber21 topTulák po snech

Nakažen myšlenkami dětí
se podivuji,
proč jsou duše tak hluboko a lidé tak slepí?
Jak mohou být duše zastíněny
trpasličí myslí?
Milujeme snad zatuchlé koridory pekel?
Kde každá krůpěj vody bezbarvé
jenž kane ze zdí jeskyně,
je neumytou hudbou vyleptanou do ticha…

Mé oblíbené sny zmizely
sedíce na hřbetech orlů.
S křídly bijícími dolů a zvednutými vzhůru zas,
jsou unášeny pryč, jako jemně upředená elegantní semena
na křišťálovém větru.
Bez nich
jsem božsky prázdný,
jako prázdná nádoba zapírající svůj účel.
Mohu jen hledět do ticha
navěky naslouchaje nebeskému šepotu.
Vědouce, že za stmívající se mlhou
andělé staví útulky lidské nevinnosti.
Útulky natrhané z čehosi temného
a vážně poraněné.
Nebesa imunní všem nemocem.

Myslel jsem, že jsem obdařen
zaslíbenou krásou,
jenž osvobodí zanedbané polobožské sny.
Jenž rozmotá jejich povolené uzly
a vypustí je do světla pohlazení.
Leč ony skvělé otěže,
jež kdysi byly mými,
potrhané a umáčené krví,
mi vyklouzly v nečinnosti z rukou,
jako pavučina zanechaná přeludu větru.
Stále je mám nadosah.
Cítím jejich stíny ve svých dlaních.
Jejich energii elektrické bouře
bezcílně se toulající nemaje paliva,
spějící k brzkému vyčerpání.

Tento kousek papíru
je utržen z čehosi temného
a těžce poraněn.

Je zrcadlem, jenž obracím ke zčernalému nebi.
Scestná to oběť.
Skákající od hvězdy ke hvězdě
mé oči tkají souhvězdí.
Mé myšlenky hledají nekonečnou mateřskou výživu.
Mé srdce naslouchá zvuku
neposkvrněných dětských snů.

Tulák po snech ohlíží se na mne.
Ztišeným hlasem volá mé jméno.
Vábí mne rozepjatými křídly.
"Leť! Tvé oblíbené sny tě čekají!"

Hlas zaburácel jako hřmění hromu.
Má křídla zachvěla se zakázanou silou,
když hledala větrné proudy
ve znamení svobody.
Proudy by mne nesly
k vysokým větvím stromů
kojíce slunce v polích za mým královstvím.

V mezihře okamžiku
jsem roztáhl svá křídla a vzedmul se směrem k obloze,
do modré dvorany.
Pořádná rychlost.
Řeky pode mnou byly hnědé žíly
naběhlé na zemských nohách,
či divoké rány krvácející zeleně.
Slunce prořezalo díry do mraků
útlými oštěpy purpurových světel.
Měsíc vycházel na východě -
lastura ústřice
vyhlodaná časem.
Osamělé větry by prolétaly kolem
v hledání nejzazší bašty ticha.
Hliněná hradní věž
na mne pohlížela s pohrdáním
jako guvernantka zbavená povinností.

Zapomněl jsem zemi.
Zrušil zemskou tíži.
Opřený o primitivní naděje a strachy,
stal jsem se šamanem, co tančí
v duchovních vodách svých předků
a češe slova a významy z obhroublého vzduchu.

Myslel jsem na tuláka po snech…
ten svatý vítr, jenž opět rozdmýchává
moji sžíravou touhu po pravdě.

Bych se jí zmocnil jako léku
v horečnaté nespavosti a touze po uzdravení.
Ten blažený vrchol věže!
Ta zaprášená místa ryzosti.

Ta křídla jsou utržena
z čehosi temného a smrtelně raněného.
Nesou mě k mým oblíbeným snům
a ucpávají netečnost lhostejnosti mrtvých.
Jejich síla je dokonale vyvážená
by dolétly mého cíle.
Ještě jedinou míli za tyto stromy
a zřítil bych se jako zatoulaná hvězda
do vodního příkopu hladovějícího světa.

Mé oblíbené sny se opět zatoulaly.
Časem dorostou do stromů bohatšího království.
Má křídla se opět zasvětí jen letu,
budou se řídit svým tepem
a utkají přikrývku z mozaiky tisíce poskládaných snů.
Ještě jedna otáčka nekonečného kruhu.
Vysněný seznam je znovu oživený.
Řiditelný -
i v potemnělých vodách
a zamračeném nebi poutníka, co nemá stání.
Tulák po snech odhaluje tajemství
(otočením nebeských přesýpacích hodin),
jak nahoře,
tak dole.
Vytvoř si svůj vlastní svět a dej mu příležitost vykročit
s důvěrou v jediného, který je vším.
Opuštění zvítězí.
To je lekce, kterou jsem se naučil
s křídly roztaženými pod
oslnivou oblohou.
Je to surovost, co hledám,
nedotčená kultivací druhých.

poetry chamber21 bottomOdpouštějící

Tuto noc jsme hodiny hovořili.
Plakala jsi nezadržitelným žalem,
zatímco já jsem cítil, jak se do mne zařezává přítomnost,
zdroj a spasitel tvé vlekoucí se země.
Tvé city jsou hluboké a tvá mysl stěží viditelná,
zírající úporně kupředu na to, co srdce dávno ví.
Vnímám vzdálenost již musíš léčit.
Znám tvé srdce uzavřené v koutech,
které byly zaobleny a vyhlazeny
jako balvan vyhlazený nekonečnými vlnami.
Pokud vím, jsi mnou jenom v jiném těle,
se škvírami jimiž duše vrhají dovnitř světlo
a vykládají sny,
plíží se za korunami.

Existují cesty k nalezení tvého srdce,
jež já jsem nenašel?
Vás spolykám bez ochutnání první.
Na barvě nezáleží.
Nic mne neodradí.
Nic nezmenší mou lásku.
A jen kdybych zcela zklamal
ve své přízni, dokázala bys mne zapudit.

Vím, že dnes v noci mi bylo odpuštěno.
Ten dar dala jsi mi nevědomky.
Žádal jsem o odpuštění
a tys řekla, že není třeba žádat;
čas znovu vše zamíchal a sám sobě
odpustil.

Leč já vím, že ne zcela všechno
jsi pocítila a přeměnila.
Byl mi dán nový život, ač sotva hmatatelný,
uhnětl nás oba v prostý bílý kámen
ležící na zemi, jako označení místa žalu.
Pod ním, naše spojení, posvěcené spletí kůstek
žadoní na nás, abychom si odpustili
a opřeli se o svá ramena
na paměť lásky, ne ztrát.

Vina nenáleží nikomu;
záhadná, proplouvá ve výpočtech
božího plánu, jakoby nikdo nepomyslel na to,
že trojky lze změnit ve dvojky a ty pak v jedničky.
Prvotvar dlí stále pod kamenem.
My odcházíme,
vědouce, že se znovu usadí
v našich údech
v našich kostech
v našich srdcích
v našich myslích
v naší duši.