Poezie WingMakers

Vydáno 1998 Jamesem Mahu

Poezie na wingmakers.com

 

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24

Poezie Komnaty 22

poetry chamber22 topV laskavosti spánku

Navštívil jsem tě včera v noci,
když jsi spala s bezstarostností dítěte.
Tak nedbale stočená v peřinách
vykládaných tvou krásou.
Přidržel jsem ruku u tvé tváře
a dotkl se tak jemně,
jak jen umím,
takže jsi mohla setrvat se svými sny.
Zaslechl jsem tichý šelest, jaký dělají jen andělé,
když naslouchají svému domovu.
A tak jsem odtáhl svou dlaň,
znepokojen, že bych tě mohl probudit,
i když jsem byl tak jemný.

Ale ty jsi zůstala se svými sny
a já se díval, jak si k tobě nacházejí cestu
v laskavosti spánku.
A snil jsem, že jsem ozvěnou tvého těla,
vedle tebe stočený jak lovec štěstěny,
který konečně našel své zlato.
Div jsem neplakal při zvuku tvého dechu,
ale zůstal jsem tichý jako zimní jezero a kousal si ret,
abych se ujistil, že nebudu odhalen.

Nechtěl jsem rušit,
tak jsem odložil svůj sen
a jemně vytáhl tvou ruku
zpod pokrývek a uchopil ji.
Ruku, jejíž vstup do těla
musel být tím lákadlem, jenž mne sem přivedlo.
A když ji držím,
vzpomínám si, proč jsem přišel,
abych cítil tvůj tep
a tlukot tvého srdce v hlubokém spánku.
A vzpomínám si, proč jsem přišel
v té laskavosti spánku . . .
abych držel tvou ruku, dotkl se tvé tváře
a naslouchal tichému dechu
anděla,
tak nedbale stočeného v peřinách,
vykládaných tvou krásou.

poetry chamber22 bottomVřelá přítomnost

Kdysi jsem nosil amulet,
který ochraňoval před kleštěmi lidskosti.
Udržoval pod pokličkou smečky vlků,
které mě obklopovaly jako přízraky z Gethsemane.
Přízraky, které dokonce i teď
přehrávají svou mantru, jako ulity mušlí.
Přemlouvají, abych vykročil a připojil se k pozemskému kmeni.
Abych obnažil rozlehlost svého žalu,
jako semeno bavlníku větru.

Nyní naslouchám a vyhlížím signály.
Aby vyvstal poustevník šilhající v rozpolcenosti,
zapsán, aby zjevil, co bylo drženo pod zámky.
Vše je to zkonstruováno v pouzdře lana,
které nás spojuje s Kulturou.
To jediné, černé vlákno, které nás portrétuje Bohu.
Ta DNA, která nařizuje naši podobu
a řídí náš přírodní výběr džín.

Probleskují šepoty písní
v temném zlověstném hromu?
Je opravdu slunce za tou zdí monotónních mraků,
které buší milióny kladívky světla?
Jsou zde malé ploché zoubky, které roní jed.
Je zde nedotčená vlídnost
v očích katů, když jejich ruce s námahou zabíjejí.
Ale není žádné vysvětlení pro
prodejné světce, kteří se rmoutí jenom očima.
Je jen jedna stezka, kterou lze následovat,
když spojíš svou ruku a oko
a uvolníš přízraky.

Tato báseň je stínem mého srdce
a mé srdce stínem mé mysli,
která je stínem mé duše,
stínem Boha.
Bůh, stín neznámého, nepředstavitelného
shluku inteligence, kde galaxie
jsou buňkami ve vesmírném těle.
Jsou ty stíny propojeny?
Může ten nesmírný, neznámý shluk dosáhnout do této básně
a sestavit slova, která se párují ve svatém spojení?
To je důvod, proč píšu.
Přestože nemohu říct, že by toto spojení
bylo kdy nalezeno (alespoň mnou).

Je zřejmější, že nějaká nesvatá ruka
bledá z temnoty, sem dosahuje a vrhá svůj žal.
Nějaký nižší stín nebo přízrak
umisťuje mou ruku na opuštěnou základnu,
aby se dovolal nějakého nevhodného osvětlení.

Přízrak se snaží, aby zaslechl písně, když šeptají.
Spolupracuje s pátrajícíma očima.
Obrušuje slupku, aby se dotkl toho měkkého plodu.
Pájí stíny v jeden.

Zdálo se mi, že jsem našel vyděračský vzkaz,
psaný vlastní rukou Boha.
Napsaný tak drobně, že jsem stěží přečetl text, který říkal:
„Mám tvojí duši, a pokud nedodáš – v malých neoznačených
básních – sumu tvých žalů, už ji nikdy neuvidíš
živou.“

A tak píšu, zatímco cosi neznámého se kolem mne ovíjí,
neodolatelné pro mou ruku, avšak neviditelné.
Další přízraky z Gethsemane, jež uctívají žal,
jako profesionální zpovědníci, ztraceni ve svém zoufalství.
Mohu dosáhnout na slunečnice velikosti
měsíčních paprsků, ale ne na sumy mých žalů.
Unikají mi jako zápalné hvězdy, které padají každou noc
za mým oknem.

Má duše musí být nervózní.
To výkupné je příliš drahé,
i pro básníka, co zkoumá černý proud Kultury.

Před lety jsem našel otisk
– jako sněžní andělé – zanechaný ve vysoké trávě
nějakým zvířetem, snad srncem nebo medvědem.
Když jsem se ho dotkl, cítil jsem vřelou přítomnost života,
ne to chladné záření kruhů v obilí.
Tato vřelá energie zůstává jen na chvíli,
ale když se jí dotkneš, trvá věčně.
A toho se bojím: že součet mých žalů bude trvat věčně,
když se ho dotknu, a i když mi má duše bude vrácena
nezraněná, budu si pamatovat to chladné záření,
a ne tu vřelou přítomnost života.

Teď pláču, když děti zpívají
a zahrabávají svou vřelou přítomnost do mého srdce.
Teď cítím, jak se Bůh odebral
zdrojem těch stínů.
Teď cítím tahání za uzdu,
které mě láme jako divokého koně, který
byl náhle zkrocen.

Nemohu bojovat s těmi přízraky,
ani je řídit, ani je odehnat.
Strkají do mne, jako by proud lávy měl
pokračovat dál do chladného nočního vzduchu
a nikdy se pohybem neunavit.
Nikdy neskončit své pátrání po dokonalém místě, co by
bylo sochou, anonymním rysem šedé krajiny.

Jestli kdy najdu sumu svých žalů, doufám,
že to bude na mostní věži, kde uvidím
obě cesty před tím, než přejdu..
Kde uvidím padělky jako křehký přelud
a odhodím svou uzdu.

Budu potřebovat být divoký, až se tomu postavím.
Budu potřebovat pohlédnout do toho nepojmenovatelného
světla a rozmotat všechny stíny, propletené jak papírové loutky
a vystřihnout je z multivesmíru zkušenosti.
Nechat je obklopit mě
a v jediném rezonujícím sboru jednat s jejich Zjevením,
abych mohl předat své výkupné a vyzvednout svou duši.

Až se všechny mé zármutky shromáždí kolem
v neporušeném kruhu, přinutím je sklopit oči.
Za nimi čeká druhý kruh,
ještě větší a mnohem mocnější.
Je to kruh vřelé přítomnosti života,
když zármutky odešly pod zdroj stínů
a proměnily se jako nudná kukla,
která rodí duhové anděly.