Poezie WingMakers

Vydáno 1998 Jamesem Mahu

Poezie na wingmakers.com

 

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24

Poezie Komnaty 23

poetry chamber23 topSpirála

Uvnitř je něco, co hryže
hedvábnými čelistmi a voskovými zoubky.
Drží mě to stále v ryzosti,
jako kruh, jehož střed je má klec.

Zatímco ty jsi ode mne odcházela,
já vždy utahoval svůj kruh.
Spirálu vyřezanou ve skle.
Květ rostliny, z nějž opadávají plátky.
Vytříbené klubko příze,
pouštějící barvu.

Vidím vnitřní stranu tvého stehna,
zářivou ve své hladkosti,
a po spirále se stále přibližuji ke tvé hraně.
Dotek hranou papíru a hořím,
krvácím bez bolesti.
Jak se můžu tak snadno rozlít,
aniž bych věděl proč?

Když slyším tvůj hlas,
není nic, co by utišilo tuto bolestnou touhu
obejmout tě.
Jako ten, kdo se přiblíží a pak zapomene příběh,
který přišel vyprávět.
Obtáčím tě a čekám, až se vlákno napne,
aby nás přitáhlo ještě blíž,
ačkoliv nevím jak.

Posledním přepychem je polibek
tvého bezbřehého srdce.
Poslední krása tak ryzí,
že vše ostatní pokulhává pozadu blaženě ve tvých stopách.
Čerpá ze tvých stínů
světlo výhonků,
skrývajících se na dně lesa.

Kdybych tě mohl rozepnout,
svléknout tvůj šat,
viděl bych mapu mého vesmíru.
Přízračný úd rostoucí z mého těla,
jako křídla vyrážející z kukly,
se k tobě vzpíná.
Je to ruka jasnosti,
zoufale toužící po tvé kůži,
tak mocně přikázaná,
jako kdyby chvějící se kvádr světla,
vyřezaný z černého sametu,
stál přede mnou.
A jediné, co bych mohl udělat, by bylo napřáhnout ruku
a dotknout se ho,
nevěda proč,
ale naprosto bez obav.

poetry chamber23 bottomFotografie duše

Kdo mě najde
ráno poté,
co větry přispěchají k neplodnému tělu,
které mě kdysi neslo jako strom svůj list?
Kdo mě najde,
když milosrdenství, unavené od usmívání,
se konečně zamračí v hlubokých vráskách starobylé kůže?

Kdo mě najde?
Budeš to ty?
Možná to bude chladné ráno
s čerstvými otisky sněhu
a smějícími se dětmi,
když si lehají do náručí andělů.
Možná to bude teplý večer
za zpěvu cvrčků, hrajících svou hudbu
do tichosti čekajících hvězd.
Možná to bude světlo,
které mě přitáhne,
či nějaké sladké odevzdání se, které mě chytí
do svých zlatých sítí.

Kdo mě najde,
když jsem odešla
a hodila svou návnadu do nových vod,
zurčících tak blízko tohoto oceánu písku?
Naslouchej mi, když jsem pryč.
Naslouchej mi v básních,
které byly zformovány rty myslícími jen na tebe.
Tebe, kdo mě přetrvá.
Kdo prodlívá v odvaze, kterou já nemůžu najít.
Můžeš mě vidět
v těchto slovech.
Jsou trvalým obrazem.
Fotografií duše.