Poezie WingMakers

Vydáno 1998 Jamesem Mahu

Poezie na wingmakers.com

 

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24

Poezie Komnaty 24

poetry chamber24 topRyzost a dokonalost

Jednou poslové přijdou
s příběhy o nočním slunci,
sklíčeném a planoucím nesmiřitelně
v nejhlubší temnotě tisíců stínů.
Řeknou vám o
poklidné lhostejnosti Boha.
Potáhnou vás za ruku
přes otlučené cesty alejí
a dokazovat zoufalství člověka
vyřazeného z nádhery nadpozemského království.
Zprávy přijdou
na počest smrti věšteb.
Šetrnými slovy účelu
poslové budou ohlašovat
chladné zuření realistické jeskyně.

Jednou poslové pošlou své myšlenky
skrze knihy, které nemají puls.
Budete viněni ze slabosti,
která vás utápí v otroctví.
Podivné soupeření vás bude sužovat
a váš život se bude plazit jako nemotorné zvíře,
které nemá domov.

A vy, mí nejdražší přátelé,
kteří jste pravdiví - kteří jste tu byli stále,
obnovíte svou oddanost
mocnému obrazu ve vzdáleném zrcadle.
Budete naslouchat těmto příběhům
a slzet ve svém tichém srdci
se zvířecími pařáty, které jsou otupělé
kamennými branami času.
Kde nepotvrzené je stvrzeno,
kde vaše špetka duše je uložena.
Posílí vás to
a bude kolébat ve světle
vaší vlastní vize,
která se bude řítit jako záře
šerou otupělou chodbou.

Poslové budou naříkat
ve zvuku vašeho odmítnutí.
Budou křičet: „Chceš se stát
pokorným sluhou a osamělým svatým?“

Mutanti světla
jsou vždy zkoušeni obavami
ze stupňující se izolace
a z příslibu vyzrazení pravdy.
Naslouchejte bez sluchu.
Suďte bez prominutí.
Velcí příživníci nepravdy
zvítězí, jestliže budete věřit pouze vaší víře.

Jednou, až vám bude všechno jasné -
až větry zvednou všechny závoje
a zlatý domov bude sídlem
našich duší -
už nebudete více zkoušeni.
Dosáhnete osudového příbytku
a vysloužená replika Boha
je vhozena do ryzosti a dokonalosti.

poetry chamber24 bottomOheň pro tebe

Na tento nejkratší den v roce,
putoval jsem do Největších Plání,
rozdělávat oheň pro tebe.

Noční vzduch je studený jako sklep
vyřezaný ze starodávných kamenů.
Našel jsem však nějaké dřevo v pouštních pláních,
pohřbené pod trávou a blátem,
ukryté daleko jako listy,
které se staly půdou.
Potom co jsem očistil dřevo rukou - jeho bláto zpod
mých nehtů a tkaniny mého oděvu,
poslal jsem plamen
zapálený pouhou myšlenkou na tebe.
A dřevo se stalo ohněm.

Byly zde poustevnické hvězdy, shromažďující
se nad hlavou, které mi dělaly společnost.
Tvůj duch zde byl také
mezi plameny ohně.
Smáli jsme se nad hloubkou významu nebe
a jeho prostorných cest.
S obdivem k plochému zrcadlu planiny,
co tak málo vysílá k nebi,
jako srdce dětí,
odmítajících určitý druh lásky.

Hrával jsi si s duchy,
když jsi byl mladý v těchto polích.
Neznal jsi tehdy jejich jména.
Byl jsem jedním z nich.
Ačkoliv beze jména nebo těla,
sledoval jsem tvůj pohled, neúprosný k věcem,
které bubnovaly mezi
dvěma zrcadly nebem a plání.

Věřím, že ses zde také
naučil mluvit s Bohem.
Ne tolika slovy, jak teď jsi zvyklý,
ale jsem si jist, že Bůh naslouchal tvému životu
a obklopoval tvůj oheň
srdečností a smyslem.
V pouštních pláních tě našel odděleného,
od všech věcí vyprázdněného.

Drahý duchu, já jsem držel tuto hlídku tak dlouho,
opatroval ohně, jejichž smysl jsem zapomněl.
Jeden byl myslím srdečný.
Druhý byl snad světelný.
A snad nejsilnějším z nich byl nadějný.

Jestli někdy najdu tě u mého ohně
rozdělaného rukama,
které znají tvou poslední kůži,
mezi pláty nebe a pláně,
budu si pamatovat jeho účel.
V neúrodných polích,
která byla dlouho opuštěna rukou člověka,
upamatuji se.
V nejhlubším oku tvém
upamatuji se.
V nejdelší noci tvé
upamatuji se.

Na tento nejkratší den v roce,
putoval jsem do Největších Plání
rozdělávat oheň pro tebe.